Na severovýchodní Moravě a ve Slezsku, kde byl dostatek stálých rovnoměrných větrů a nedostatek vhodných vodních toků, které buď rychle vysychaly, nebo se často rozvodňovaly, našly větrné mlýny své uplatnění. Proto často stavěli větrné mlýny i majitelé vodních mlýnů.
Oblasti kolem Moravské brány a rovněž svahy Oderských vrchů poskytovaly vhodné podmínky pro využití síly větru. Bezvětří je tu jen necelého čtvrt roku.
Nejlépe se „větřákům“ dařilo v 19. století, na Bílovecku jich bylo tehdy okolo padesáti. Později neodolaly tlaku parních strojů. Některé shořely, jiné si lidi rozebrali nebo byly zničeny během války. Některé stojí dodnes, jako ten na
Nových Dvorech, který sem doputoval z nedalekého Leskovce okolo roku 1910.
Jedním z dlouhé řady jeho majitelů byl Alois Schurek, který zařízení zmodernizoval. Majitel bydlel ve mlýně pouze nouzově v tzv. „šalandě“. Větrný mlýn nepřinášel svému majiteli velký zisk, a proto bylo značné množství větrných mlýnů osvobozeno od poplatků. Do mlýna přiváželi obilí většinou drobní zemědělci. Mlynář si ponechával za mletí buď naturální odměnu nebo poplatek.
Větřáky se často stěhovaly, když majitel mlýn prodal, nebo se pro něj našlo vhodnější místo. Na malé vzdálenosti se posunoval pomocí dřevěných válců. V případě větších vzdáleností se rozebral a na novém místě složen.